.... Vietnam "Železný trojúhelník"
(Esej)
Mé jméno je sgt. M. "KoyoT" Hill. Po absolovování zákládního leteckého výcviku na lehoučkých vrtulnících Bell TH-13 jsem byl převelený do oblasti Železného Trojúhelníku, kde jsem téměř ihned nastoupil jako druhý pilot za knipl UH-1D. Létali jsme různé mise a postupně se masivní stroj stával mnou samým. Let těsně nad korunama stromů nebo v soutěskách byl pro mě samozřejmostí a většinou i nutností. Pak byl můj hlavní pilot převelený a já se stal pilotem hlavním.
Náhoda tomu chtěla, že síly nepřítele nabývaly neuvěřitelně na síle a situce čím dál víc napjatá.
Moje první mise byla vyzvednout průzkumnou jednotku Charlie1 v rozvalinách bývalého městečka a přesun do týlu nepřítele. Jako druhý pilot mi byl přidělěn nováček, ale s dokonalou znalostí místního terénu. Adka, ano, ač velice netipické, i ženy létají v této oblasti, mi svou bezstarostnou veselou náladou let velice usnadnila a prvotní nervozita byla rázem pryč. Místo nebylo opuštěné, jak velení předpokládalo, a tak na rozbitém náměstí budil můj stroj i dorazivší jednotka nefalšovaný zájem. Bohužel v očích nemnoha obyvatel plála i nenávist a pohrdání. Po kontrole jednotky a výstroje jsem odstartoval a bez větších problémů skupinu dopravil na bod určení. Tam pak předal instrukce, mapy a s pocitem, že je možná už nikdy neuvidim odlepil můj UH od země.
Po návratu na základnu následoval běžný provoz až druhý den jsem dostal další úkol. Dopravit další průzkumnou jednotku Charlie2 do týlu VC. Přes všechna smluvená hesla a volání byla vysílačka hluchá a první výsadek se neozýval. Opět mi let zpříjemnila Adka, bez jejichž neuvěřitelných znalostí oblasti bych určené místo výsadku jen těžko našel. Pohoří byla plná turbulencí, let připomínal horskou dráhu, ale oba jsme se jen tiše smáli lamentování a nadávkám valícím se z útrob stroje. Po nebezpečném přistáni, kdy bylo místa k manévrování opravdu velice málo, jsem předal instrukce, mapy a opět se dostavil ten pocit úzkosti a vzlížející pohledy můžů než, je pode mnou pohltila džungle. Zpáteční let probíhal v poklidu, úspěšně jsem se vyhnul všem nebezpečným turbulencím a v podvečer se hlásil se splněním mise. To byla poslední mise s usměvavou Adkou, kterou jsem už nikdy neviděl... udajně byla převelena do týlových jednotek.
Další dny probíhaly běžně, než se konečně ozvala Charlie1. Po průzkumu, kdy nemohla vysílat, se opevnila v blízkosti ruin staré pevnosti, obsazené neznámými jednotkami. Akce musela být rychlá. Původní plán je vzít na základnu byl na poslední chvíli změněn a rozkaz zněl dopravit Charlie1 na místo výsadku Charlie2, protože jejich vysílačka byla od výsadku hluchá. Jako druhý pilot nastoupil John "Vodouch" , nováček-zelenáč, sotva absolovent leteckého rychlokurzu. Rozhodl jsem si ho vyzkoušet a po chvíli letu předal knipl. Ukázalo se že má talent a let i přistání na smluveném místě, po signálu Charlie1, proběhlo bez problémů. Oblast byla ovšem tak "horká" , že přes bleskové nastoupení skupiny se při startu z okolní vegetace začaly vynořovat místní jednotky a hrozilo napadení. "Voduch" zareagoval vytočením motoru naplno a nebezpečí bylo zažehnáno. Po letu opět skrz turbulence jsme vysadili Charlie1na místě kde jsem naposled viděl tváře chlapů z Charlie2. Jak to šlo , tak jsme odstartovali a zmizeli z oblasti. Hrozilo vyzrazení našich jednotek. Opakovaný průlet vrtulníku v této oblasti během několika dní nebyl nic běžného.
Po přistání na základně přišel zasloužený odpočinek. Není nad pocit pohupování v síti, hvězdy nad hlavou a pocit plíživého spánku. Hluboko v noci mě z něho vyrval výbuch a světlice nad zajateckým táborem za kvákavýho zvuku bojové písně Vietcongu. A to i přes to že to bylo na míle daleko... Pocit bezmoci a strach o posádku, aby to přežili, než se k nim dostanou posily mi už nedal spát. Hluboko nad ránem přišel rozkaz vyzvednout Charlie2, která přišla při misi o vybavení a potřebuje naši pomoc.
Let za černočerné tmy bez světel je opravdu stresující. Nepřitel mohl čekat pod každým stromem, byli jsme na "velice horké půdě". Orientace byla silně ztížená, takže jsme bod setkání minuli a následoval další přelet, než se podařilo kontaktovat Charlie1. Pohled na ně byl stašný. Špinaví, polonazí, bez zbraní, výstroje, ale s radostným pohledem, že jsme tady. Bleskový nástup do vrtulníku a v okamžiku po nás zbyl jen zvířený prach. Ždímal jsem ze stroje maximum, jen abychom byli pryč z toho černého pekla. Po přistání jsem seděl za kniplem a marně se snažil uklidnit roztřesené ruce návalem adrenalinu, který mi koloval v těle. Nakonec, ani nevím jak, jsem usnul na sedačce, s hlavou opřenou o kokpit stroje, který nám zachránil život.
Probralo mě svítání. Uvařil jsem si kafe, vychutnávám posilující doušky a poslouchám zvuky probouzející se džungle. Výbuch v dáli mi otřásl zemí pod nohama. Šok. Jak ve zpomaleném filmu vnímám padající hrnek, kapky opouštějící jeho okraj, jeho dopad, gejzír kouřícího kafe, které se pak pomalu vpíji do země. Blik. Z velitelsví se vyřítil nadřízený a řve nalevo napravo. Zaútočili opět na zajatecký tábor US vzdálený cca 5 mil. Dostávám rozkaz nabrat lidí co UH unese a vyrazit na pomoc. Situace je hodně vážná. Stroj je v okamžiku plný, dveřní střelec zběžně očima přebíhá munici a kontroluje M60tku. Startujem. Stroj je těžký a těžko ovladatelný, ale i přes to se po chvíli řítíme plnou rychlostí směr východ. Orientaci nám usnadňuje kouř a výbuchy. Je tam hotové peklo. M60 spouští ještě za letu a připravuje půdu pro výsadek. Je to opravdu špatný. Přistání je tvrdé. Výsadek opouští stroj a v tom kulometčík padá raněn. Zhasly motory. Řvu na druhýho pilota, aby šel za kulomet nebo je po nás. Ten neváhá, doslova skáče mezi sedačky , souká se za mířidla a spouští palbu. Po chvíli je raněn i on. Jsou všude. Pás poutající mě k sedačce ne a ne pustit. Je konec. Snažím se vyprostit a čekám kdy přiletí žhavá smrt. Jako spása z nebes nečekaně znovu spustí M60. S nechápavým vyrazem pomalu stáčím pohled ke kulometu a za ním zosobněný bůh pomsty, nepříčetný ve tváři, zapřený kulometčík a nedbaje krvácejícího zranění ani hvízdajících kulek zasypává okolí až po horizont nemilosrdnou palbou. Každá sekunda trvá hodiny, M60 bez přestání duní a vibruje celým strojem.
Je po všem. V tichu je slyšet jen nářek raněných a tlukot mého srdce. Otáčím se na kulometčíka. Oba se usmíváme. Žijem.
Znovu a znovu se pokouším natočit motory. Mezi tím ostaní sbírají raněné. Povedlo se. Letíme zpáky na základu, přímo do nemocnice.
Nevím jak jsem se dostal do bunkru. Usínám vyčerpáním.
Další mise následovala sotva jsem otevřel oči... byla napadena bývalá Francouzká pevnost na severní hranici. Naši pozice sice udrželi, ale jsou tam těžce ranění. Letíme podle mapy neznámým terénem. Jungle je všude stejná. Určujem znovu pozici a rázem mě polévá studený pot.. jsme hluboko v nepřátelském území.. rychle pryč!!!... po chvíli nalézáme orientační bod a vydáváme se správným směrem. Na smluveném místě čeká a mává napadená jednotka ... opětuju signál a dosedám... Exploze mě málem vyrvala ze sedačky... "Co se to k sakru ..!!!"... " Všichni OK?" volám dozadu. Odpovědí mi jsou nadávky a kašlání. Takže všichni OK. Že je plocha zaminovaná mi dochází až zpětně...a ke všemu vynechává motor... proto naši tak zuřivě mávali.... Opatrně se spouštím na zem a obhlížím škody. Pravý bok i podlaha jsou jak řešeto a dosedací lyžina je pokroucená opravdu fest.. kulometčík měl kliku, že nic neschytal... volám základnu... posílají nám servisní tým, máme vydržet. Domlouvám se s velením jednotky Francouzké základny a nakládáme zatím raněné. Z ničeho nic se z jungle ozývá střelba.
Kulky bubnují na plech a já se kryju za vrtulníkem. Pak spouští palubní M60. Jsou všude a je jich opravdu moc. M60 štěká jak zuřivej pes... nepřestává... ten blázen snad utaví hlaveň!. Ale drží Vietkong od nás a to je hlavní. Ranění se zatím drží, ale jak dlouho nevím. V tom spouští další M60. Servisní tým je tu...diky bohu... Vietkong podléhá olověné smršti a stahuje se. Bylo to těsný... s hrůzou koukám na zbytek posledního pásu smutně visícího nad schránkou kulometu. Další sprcha přišla, když mechanik prohlásil že motor dřív jak za 4 hodiny neopraví... ostatní vem čert, s tím se letět dá...
Se zasténáním raněného mi to najednou docvaklo. Sakra, jak, co jim mám teď říct...Díváme se na sebe a rve mě to na kusy... Ty zoufalý pohledy nedokážu unést.. "Je mi líto chlapi..." odcházím.
Volám základnu, informuju o situaci a posílají nám posily z blízké oblasti...Každá minuta trvá věčnost, bezmoc a obavy aby se nepřítel znovu nevrátil jsou doslova hmatatelný. Konečně !!! Podpora je tu a můžem si oddychnout. Mechanik dělá co může a motor nabíhá o půl hodiny dřív.
Volám základnu. Rozkaz je dopravit raněné na základnu. Otáčím se dozadu k medikovi. Ten jen mlčky nad oběma kroutí hlavou. Mají to za sebou. Nový rozkaz je doprovod posil na základnu. Letíme nad prostorem a hlídáme vše zvrchu. Vše probíhá hladce, všude klid. Stroj se sice celý klepe, ale drží. Přistáváme.
Máme pár dní volno, procházím táborem, odpočívám. Z přijemného lenošení me budí budí křik " Zaútočili na POW-MIA tábor!!!" vymotávám se ze sítě a pádím na vrcholek našeho tábora. Na postu je slyšet z vysílačky řev a volání o posily a pomoc. V dáli je vidět kouř a dým z výbuchů. Zvuk detonací a střelby se nese až k nám. Z vrcholku volají velitelství a žádají povolení jít na pomoc, vrtulník může vzlétnout během pár minut. Přicházející zpráva je jak ledová sprcha.
"Držte pozice, oblast je velice nebezpečná, nepřítel má velkou převahu, ztráty by mohly být drastické. Je to na nich. "... zatínám zuby a s pocitem bezmoci posloucháme skrze vysílačku prosby a válečnou vřavu. Pěsti se svírají a zuby skříppou skrz nadávky a emoce deroucí se ven. Po půl hodině pekla ve vysílačce palba utichá. Poslední co všichni slyšíme je kvákání vietkongu.... hluchý chrapot vysílačky se nese nad táborem jako němý výkřik zoufalství.
Ticho ruší jen vlažné třepotání vlajky. Vlajky s hvědami a modrými pruhy.
Zanedlouho jsme povolaný zase do akce.
Naše jednotka, mající za úkol vyčistit cestu na jihozápad území se dostala do střetu s velkou přesilou nepřítele. Kulometčík s uspokojením přeběhne očima zásoby munice, zkontroluje M60 a se chladným úsměvem kývne na souhlas. Výsadková skupina je už nějakou dobu nachystaná uvnitř stroje. Vyrážíme. Cestou nás zastihla zprává, že je to tam pravdu horký. Mačkám z mašiny co to dá. Koutkem oka jsem zahlídnul osamělý klobouk a pod ním..."RPG!!!! RPG zprava!!! " křičím na posádku a proudce manévruju. Naštestí jednotky dole žluťáka zlikvidivali než stačil vystřelit. Po dalším manévru dosedáme. "Všichni ven!!!" řvu, protože citím někde uvnitř nebezpečí a postupující fronta černě oděných nepřátel se nebezpečně přibližuje. Jak je stroj prázdný, zvedám to a snažíme se naše podpořit zvrchu. Síla nepřítele je ale opravdu velká. Drtí naše linie a stále postupuje. Našim se stěží daří udržet fomace při ústupu, je to hotové peklo. Přichází rozkaz vyzdvihnout raněné a vrátit se na základnu. Přístávám a zbloudilé kulky bubnují na plášť stroje. Nabíráme raněné a takžka ihned to zase zvedám. Palubní M60 kryje náš ústup. Zatím co nabírám výšku směrem od válečné vřavy, všechny pohledy ji s napětím sledují.
Snad proto vidíme scénu co následuje jen já a copilot.
Jako ve snu v oblaku prachu zběsile brzdí lehký terénní auto zdánlivě bez posádky. Kde se vzalo v našem týlu nechápu. Ale určitě není naše. Opět jako ve zpomaleném filmu se ke mně otáčí hlava řidiče a pomalu se jí do tváře vlévá zlověstný úsměv. Téměř současně se nad kabinou objeví nejdřív ruka, zachytávající se rampy nad kabinou a v zápětí hlavice RPG, lemovaná pohledem očí. Je v nich nenávist, utrpení, pomsta a smrt. Ten pohled trvá věčnost...
Jasně vidím záblesk ozařující hlavu střelce jako svatozář, hlavici pomalu opouštějící zbraň, odhalující tak její hluboké černé ústí, které mě pohlcuje jako černá díra. Snažím se křičet, ale kulometčík mě neslyší. Nejsem schopný jakékoliv reakce. Smrt se blíží, nemůže minout... Konečně kulometčík otáčí M60. ....... pozdě... příliš pozdě...
(Koyot, Forest)
Photo by: FoxyCone, CZ Kartel & Burnes, Točna Zlín