Druhý povolávák
(Vzpomínky)
Když přišel povolávací rozkaz do Namu nevěřil jsem svým očím, už zase ten proklatý Železný trojúhelník. Navíc díky údajným zásluhám mě povýšili – oni se snad v tý náborový kanceláři úplně zbláznili, mám doma ženu, dvě děti a mám jít velet do toho pekla plného komárů a žluťáků, kteří prahnou po vaší krvi. Pak jsem se dozvěděl, že povolali i pár mých kamarádů z minulého turnusu a s nimi i některé nováčky z naší jednotky a bylo rozhodnuto, jedem se znova zahrabat do té proklaté hroudy zvané Bze-nec.
Padlo rozhodnutí pro postupnou aklimatizaci a tak jsme si s hlavní částí jednotky domluvili setkání v přechodném táboře zvaném Stra-zni-ce, žádnej přepych, ale pro sžití se zdejším klimatem vyhovující. Aj to rýžové víno není tak zlé, takže aklimatizace proběhla rychle a bezbolestně.
Po příjezdu na místo naší budoucí základny, jsme lehce v šoku. Zvěsti od zpravodajců nelhali, místo původní džugle ve které jsme měli tábor minule, zde byla jen holá planina. Nakonec to nebylo tak zlé, kemp se stal mnohem přehlednějším a umožnil i jednodušší orientaci v případě napadení protivníkem. Jen materiál na stavbu opevnění, byl potřeba natahat ze vzdálenějších míst. Čas nám běžel ukrutně rychle, navíc každou chvíli se kolem ometal Vietkongský špión a proto se zaminování perimetrů mezi strážními bunkry odkládalo, jak jen šlo. Bohužel pak díky tomu došlo k tomu, že v celém táboře nebyl nikdo, kdo by přesně věděl, kde jsou veškeré nástražné systémy a miny. Díky tomu se pak někteří z nás dočkaly nejednoho nepříjemného překvapení, když odpálili vlastní nástrahu. (desátník Bobr neuposlechl varování hlídek a udělal si procházku do minového pole i s toaleťákem, zpět na základnu nám ho přinesli po kouskách – naštěstí v naší polní nemocnici umějí lékaři doslova zázraky, takže po rekonvalescenci se vrátil k naší jednotce živ a zdráv).
Naše odhodlání ubránit tenhle kousek vyprahlé hroudy plné komárů a nevděčných domorodců bylo nezdolné a tak se podařilo vybudovat kvalitní a obrany-schopnou základnu.
První patrola připadla na naší rotu, které jsem měl tu čest velet. Společně s kapitánem Ligerem a Čepim, kterej měl na starost 2. četu. Náš úkol zněl jednoduše, provést obhlídku okolo celé základny za linií našich min a nástrah do vzdálenosti 50 metrů. Musím pochválit ostříží zrak našich průzkumníků, kterým se během chvíle podařilo objevit podzemní kryt čtyřčlenné skupinky Vietkongu. Při jejich zatýkání došlo ke střelbě a lehkému zranění jednoho z nich, a stále nebylo jisté, jestli se jedná o „pokojné“ vesničany nebo o zákeřné vrahouny (byli to v tu chvíli hrozné nervy). Nebyla u nich kromě jednoho nože objevena žádná zbraň, až do chvíle, kdy se chlapci vydali na průzkum té jejich nory. Tam však bylo nalezeno mnoho pušek, bezdrátových detonátorů a dokonce i vysílačka. Od té chvíle byla zvýšena pohotovost celé roty na maximum, protože jsem dostával od průzkumníků na pravém křídle informace o dalším podezřelém pohybu. Pak se dokonce strhla přestřelka na našem předsunutém středu a hlášení Čepiho, že narazili na odpor. Kvůli kterému se nemohou účinně posunout vpřed. Rozhodl jsem, že jim odlehčíme rychlím útokem na pozice nepřítele z jihu a hnal jsem tam komplet celou 1. četu. Pravda po pár výstřelech přicházejících z džungle začala statečnost některých vojínů opadat, ale po rázném pobídnutí již nikdo neváhal a vrhli jsme se na žluťáky jako jeden muž. Velké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že se nejedná o zbloudilou skupinku zmatených rejžožroutů, ale o plnohodnotný tábor odhodlaných VC. V tu chvíli začali ztráty stoupat a útok váznout, pozice jednotlivých krytů byli sice dobře viditelné, ale nedalo se přesně určit, kolik střelců tu proti nám vlastně bojuje a kde se přesně nachází. Hrdinský kousek kapitána Ligera však zabránil narůstajícím ztrátám a eliminoval veškerý aktivní odpor přicházející z hlavního krytu VC. (nutno navrhnout na medaili)
Po prozkoumání celého tábora bylo jasné, že na likvidaci nalezeného materiálu nemáme dostatek prostředků, proto byl prostor zajištěn a z tábora povolána likvidační četa. Od začátku celé patroly se nám podařilo zajistit 5 zajatců a 7 jich eliminovat, plus bylo zajištěno velké množství materiálu, mezi ním byla i mapa se zakreslenými pozicemi VC.
Velení se nad našimi úspěchy sice tetelilo blahem, ale na odpočinek nás ještě povolat nechtělo – sakra, sakra, to zas bude turnus.
Takže pokračujem ve svém svěřeném úkolu, Čepiho četa pokračuje jako první a já s 1. četou dočišťujem levé křídlo, když přichází volání o podporu z Pow mia na které se rozjíždí nepřátelský útok. Slyším jak volají o podporu a z velitelství nepřichází ani hláska, neváhám ani chvíli, 2.četu pod velením Čepiho nechávám na obsazených pozicích na jižní straně tábora a s 1. četou se urychleně přesouváme pod kopec za kterým se nachází Pow mia a komunikuji s velitelem Mastodontem pro přesnou lokalizaci nepřítele (v tu chvíli se setkáváme i se spřátelenou jednotkou Poland). Naštěstí se protivník zalekl obrovské přesily a stáhnul se za hranice Vietnamu. (ještě že tak, vůbec se mi do toho našeho minového pole nechtělo)
Po tomhle dobrodružství volám Čepiho zpět pod patrol bunkr a vracíme se společně do tábora. Za odměnu se nám dostává laskavé péče vrchního velitele a čtvrt hodiny na to abychom vystřídali osazenstvo na strážních bunkrech.
Přerozdělování hlídek na jednotlivé strážní bunkry, je celkem taky porod, zjišťuju, že některé pracně zbudované a velmi důležité bunkry jsou prázdné a neobsazené navíc nejsou zakresleny ani na hlavní táborové mapě, tudíž nemají ani volací znak. Počáteční zmatky se sice protáhli asi na půlhodinové střídání, ale výsledkem je plné obsazení všech hlídkových stanovišť tak, že jsou i slusně použitelné k celkové obraně tábora. Pak však přichází požadavek z velení poslat čerstvé muže na vystřídání do Pow mia. V tu chvíli ještě netuším, jaký se z toho pro mě vyklube horor. Do tábora musí posily po svých tudíž projít přes patrol bunkr a projít přes minové pole kolem hlídek Pow mia. Vůbec netuším, jestli se dá projít minovým polem a na volání přes PMR, osazenstvo Pow mia také nereaguje. Pak si vzpomínám, že je jedno slabé místo mezi naší PAPA 0 a Pow mia, které naši sapéři nestihli zaminovat a vedu naší skupinku tudy. Jak hrozně jsem podcenil Mastodonta, zjišťuji téměř okamžitě. Ten největší z nás šlápne na nastraženou balónkovou minu a padá k zemi těžce raněn hned pod PAPA 0, naštěstí máme ještě 15 minut, než zaklepe bačkorama, tak zbylé tři urychleně protáhnu do Pow mia přes zbylé nástrahy a pak s pomocníkem Pylem nakládám „chudáka“ Tanea na svá ramena a pokouším se ho donést aspoň k patrol bunkru kam voláme sanitku. (největší chudák jsem v tu chvíli byl nakonec já, neb jsem netušil co se mnou přenášení cca 110 kil na hrbu udělá ) No prostě, donesl jsem ho asi na dvakrát na cestu pod Patrol bunkr a ve chvíli kdy zkouším vystoupat těch zbývajících deset metrů, se mi neposlušně podlamují kolena a se svým nákladem klesám k zemi jak podťatej. Když se ho konečně ujmou dva čerství nosiči, mají co dělat, aby ho včas nasoukali do sanitky, která ho na poslední chvíli dováží do nemocnice.
Pak si dávám procházku přes Mastodontovo minové pole ještě jednou, abych doprovodil posledního z požadovaných posil na vystřídání hlídek – Pyla.
Po téhle srandě už zbytek naší služby na hlídkových bunkrech probíhal celkem v poklidu a já si dokončil obhlídku jednotlivých postů. Po vystřídání jdem na odpočinek, teda jak kdo, já ne. Marty pro mě má další úkol. Přísně utajená jednotka LRRP, tvořená klukama ze SPAS, utrpěla citelné ztráty a je potřeba doplnit jejich stavy, při jejich záškodnických výbojích za hranicemi Vietnamu. A díky našim zkušenostem a vybavení jsme pro tyto úkoly přímo předurčeni. Takže opouštím svojí rotu a přibírám si sebou Ligera, Vecouna a Prašku. Vybaveni silnou infra svítilnou a noktovizorem vyrážíme splnit celou hromadu úkolů. Výsadek probíhá parádně, přímo v místě prvního úkolu.Tím je na údajně velmi frekventované silnici nastražit výbušninu a odpálit jí ve chvíli, kdy tudy pojede zásobovací vůz s municí. Po té se stáhnout a vyčkat příjezdu protivníkova servisního týmu a na ten zaútočit. Musím říct, že tento plán zněl velmi odvážně. A i kdyby se zdařila jen polovina, jednalo by se o mistrovský kousek. Bohužel za celé tři hodiny, kdy na místě SPASáci čekali, žádný vůz neprojel (aspoň si trochu schrupli J). Já se svojí skupinkou jsme vyrazili na místo, kde se podle předchozích poznatků měl nacházet muniční sklad a to díky noktovizoru nepozorovaně. Bohužel jsem při výsadku ztratil vysílačku, takže jsme po celou dobu byli bez spojení se SPAS. A tak jsem se aspoň pomocí mobilu domluvil s velením, aby se jí pokusili zatím nalézt. Bohužel ani nám se moc nedařilo a tak po asi dvouhodinovém pročesávání terénu, velím k návratu zpět na místo výsadku. Zde se naštěstí bez jediného výstřelu J setkáváme se zbytkem LRRP, nacházím ztracenou vysílačku a hodnotíme situaci. Odejít úplně s prázdnou se nikomu nechtělo, proto předělávají kluci skrytou nálož na odpálení nataženým vlascem a odcházíme se svítáním zpět do Campu. Tam je však boží dopuštění, všichni vypadaj hrozně čerstvě a navíc končí další nezdařený útok na Pow mia.
Naše četa zrovna „odpočívá“ na stráži takže je necháme dotáhnout jejich bohulibý úkol do konce a jdeme si aspoň na chvíli lehnout J. Na patroly se jaksi přestalo chodit a tak máme na odpočinek hafo času (bude se hodit). Jenže to pak má voják dost času na kraviny a to se také projevuje na naší jednotce, ve chvíli kdy se jeden nejmenovaný desátník (Bobr) rozhodl pro vykonání potřeby v minovém poli.
Po téhle drobné epizodě, odchází první rota střídat do strážních bunkrů. Naštěstí už všichni předem vědí, kam mají jít a tak dělám jen servisáka a doručuji čerstvé baterie do vysílaček.
Během naší služby nedochází k žádným pokusům zaútočit na Camp a tak naše ostražitost lehce polevuje. Vyburcuje nás až pohyb za cestou pod Pow mia a mužstvo začíná být neklidné, dokonce se nechává strhnout i velitel druhé roty Hellboy, která měla mít pohotovost pro případ napadení a přesunují se na val nad Patrol bunkrem. Když hlásíme velitelství větší pohyb v okolí Pow mia dostáváme zvláštní rozkaz – vyčkej a nevměšujte se. Asi nějaká divná politická hra, máme zakázáno jít na pomoc svým kamarádům a tak nám nezbývá než se nečinně dívat a fandit obráncům. Někteří protřelí válečníci to nesou velmi těžce a proto odlétají směrem k velitelství i nelibé nadávky. Naštěstí tam zrovna nikdo neposlouchal. Pow mia byla dobyta a vypleněna, veškerý materiál a osazenstvo bylo odvlečeno do džungle kolem našeho tábora. Aktivita nepřítele neochabuje, naopak, stoupá a v tu chvíli přichází výzva ke střídání na strážních bunkrech. Odmítám za takovéto situace opustit pozice a tak jen dochází k posílení obrany tábora na vnitřním perimetru a vysvětlení jednotlivých úloh strážních bunkrů jejich osazenstvu. Čekání na útok je nekonečné, nakonec se to protahuje skoro o tři hodiny. Díky tomu se nám dostává vydatné posily za zničený Koyotův „vrtulník“. Přilétá nový a dosedá
Finální boj
Už je jasné, že to srocení za cestou pod patrol bunkrem není jen Vietkongský pic-nic, ale příprava na závěrečné zúčtování. Po dohodě s hlavním velením, zůstávají na vnějším perimetru chlapy z první roty a jsou částečně doplněni rotou druhou, zbytek Campu se opevňuje na vnitřním perimetru a na náhorní plošině nad táborem (na tohle opevnění naštěstí ani nedojde). Uděluji všem na vnějším perimetru rozkaz, aby se chovali jen jako předsunutá hlídka a v případě masivnějšího útoku nahlásili, odkud přichází v jaké síle a pokud možno se táhli na vnitřní perimetr, kde posílí obranu tábora. Plán je to výborný jen nepočítá s nebezpečnou protivníkovou obrněnou technikou, na kterou nemáme připraveny účinné zbraně (nebo jen na Patrol bunkru, ale tam zrovna letos není možnost průjezdu). Hlavní vlna protivníkova útoku se prohnala kolem Papa 8 a tudy také projíždí Sumec a Štika – jsou to hrozivé zbraně a působí v řadách obránců nepříjemné ztráty a zmatek. Druhá část útoku se valí od tábora Pow Mia – tento útok naštěstí nemá podporu obrněné techniky a proto je o dost pomalejší. Navíc do útočících řad vnáší neskutečnou hrůzu náš bitevní vrtulník s paní bezbolestnou M60 na palubě J Hrůza vepsaná ve tvářích útočících Vietnamčíků je náležitě zdokumentována a zajisté poslouží k dobré propagandě v příštích bojích.
Útok se po jihozápadním okraji valí dál do tábora a už to vypadá, že se budeme muset bránit i na opevněné plošině nad hlavním táborem (vlajku a velitele nedáme) když tu se nečekaně zpomaluje až zastavuje, odpověď našich statečných bojovníků čekajících na jihozápadní straně tábora je ovšem nekompromisní a na Mastodontovo zavelení k protiútoku nikdo nezaváhá. Takto odhodlaný protiútok protivník již patrně neočekával a navíc byl už v tuhle chvíli roztažen na obrovské ploše celého tábora, kdy útok přicházející od Pow Mia není schopný překonat obránce na vnitřním perimetru, Štika uvízla zahrabána v písku a Sumec byl hrdinným výpadem Amerického vojáka vyřazen z boje. Prostě lepší podmínky pro rázný protiútok být nemohly a to Mastodont věděl a zaútočil. Sice jsme v tu chvíli mezi sebou neměli v tu chvíli žádné spojení, ale to samé mě napadlo v momentě, kdy on již šikoval své muže k útoku a proto, když jsem viděl, že se dávají do pohybu, posbíral jsem poslední možné zbytky obrany a hnal jsem v jeho stopách, jako druhou vlnu protiútoku. Výsledkem byl drtivý postup Amerických obránců, mezi vnějším a vnitřním perimetrem a Vietnamští útočníci padali jak mouchy. Podařilo se nám tímto výpadem, vyčistit tábor až na úroveň patrol-bunkru. To už byl jasný signál pro záložní jednotky připravené na náhorní plošině k vypráskání zbylých Vietnamčíků z prostoru kolem Papa 1 a Papa 2.
Bitva byla dobojována a Americkým hrdinům byla dopřána zasloužená výhra, komoušskej zlořád byl zase na čas zahnán do džungle a mi se můžem zase v klidu vrátit domů ke svým rodinám J.
Musím zodpovědně říct, že tahle akce se mi zažrala hodně moc pod kůži, dodneška nosím na pazouře na památku aspoň šňůrku od kartičky, co nám byla přidělena na začátku J. Když jsem pár měsíců před akcí vyprávěl Mastodontovi, že jsem viděl jeden pěknej film “ The Hurt Locker“, kterej mi připomíná nás, tak jsem ani trochu nepřeháněl. Sice se naše bojůvky nemůžou rovnat s opravdovou vojenskou akcí, ale jakmile nám jedna takováhle „hra“ skončí, už máme absťák a v kalendáři hledáme, kdy se bude konat další.
(Rajko, TwoTowers)
Photo by: Hellboy & FoxyCone